Pamatuji si, jak před rokem a půl jsem se bavila
s kamarádkou o tom, že vůbec nechápeme, co jsou to za blázny, kteří běhají
takové dálky. V sobotu jsem byla mezi nimi, byla jedním z nich, ačkoli
jsem považovala půlmaraton a maraton za něco, do čeho bych nikdy v životě
nešla. Ale pak se něco změnilo a rozhodla jsem se běžet proto, že jsem si
chtěla dokázat, že není nic nemožného, a chtěla jsem si to užit.
Už stojím v davu a nejsem vůbec nervózní, jen se klepu
zimou. Je tak jedenáct stupňů, jsme ve stínu a já mám na sobě jenom kraťasy a
tričko. To nevadí, říkám si, aspoň potom mi nebude vedro. Už slyším Smetanovu
Vltavu a pomalu jsme se začali hýbat kupředu. Byla jsem až na konci,
v posledním koridoru, takže jsme museli čekat nejdéle. A pak jsme se
rozběhli…
Než jsem odstartovala, nějakou chvíli mi trvalo, než jsem
pochopila, co se vlastně kolem mě děje. Uvědomovala jsem si jenom to, že jsem
na nějaké akci v centru Prahy, ale nějak jsem zapomněla na to, že musím
uběhnout jednadvacet kilometrů. Prostě
jsem na to nemyslela ani před startem, ani po něm. Jenom jsem běžela a užívala
jsem si to. Ale přitom jsem se reálně dívala na věci: stačí přepálit začátek,
a do cíle už nemusíš doběhnout. Přesto skoro celou dobu jsem se usmívala (nebo
se mi to jenom zdálo) radovala jsem se na každé občerstvovací stanici a u
každé cedule s kiláky. I když jsem kamarádce říkala, že ještě nemáme co
slavit, máme za sebou jenom dva/čtyři/šest kilometrů. Ano, vyhráno jsme ještě
neměly, ale skvělou náladu nám nic vzít nemohlo.
A tak to celé v klidu probíhalo, dokud jsem se
nerozhodla odpojit se od své společnice a běžet posledních pár kilometrů
rychleji než předtím. A vůbec toho nelituji, byla to učebnicová ukázka toho,
jak někomu, kdo vyběhnul velice pomalu, zbyly síly na poslední kus cesty. A
nakonec jsem na tom úseku předbíhala ty, co na začátku předbíhali mě.
A nakonec posledních pár kiláků, už tam stojí ti, co to mají
za sebou, a křičí: „To zvládnete, ještě kilák a půl! Dělejte!“, a pomáhalo to i
přesto, že ten kilák a půl podle mě trval celou věčnost. Hrála hudba, lidé
kolem nám všem fandili a nešlo to prostě jen tak vzdát.
Pražský dvacátý půlmaraton byl neuvěřitelný. Zkusit to bych
doporučila každému, kdo má zdravé nohy a živý plamen v srdci. Překonávat
svoje hranice a běžet naproti novým zážitkům!
Komentáře
Okomentovat